JAK BÝT ŽENOU – Caitlin Moranová - Recenze
„Cože? Kdo?“
„No Caitlin Moranová!“
„Kdo je to?“
„ Ach tak vy ji neznáte, to se ale musí změnit!“
Povím vám, jak jsem se ke knize vlastně dostala :) Když jsem procházela knihovnou a přes hodinu si vybírala knížky z prostředních řad, kde na ně člověk nejlépe vidí a nemusí se napínat nahoru (s mými 156cm to jde fakt těžko) anebo se shýbat dolů, kde to taky není éňo ňůňo jsem byla zoufalá, že jsem zatím nenašla nic, co by mě nadchlo. A najednou! Jsem dostala ten úžasný nápad se alespoň na okamžik sehnout a nebýt tak líná a v tom jsem uviděla ten „klišé“ nápis JAK BÝT ŽENOU. ..ten název zněl fakt dost otřepaně ale zvědavost mi nedovolila knihu nechat v regálu v klidu spočívat. Zadní popis knihy vypadal takhle: Proč se od nás čeká, že budeme vyholené? Měly bychom chodit na botox? Opravdu nás muži vskrytu nenávidí? Jak máme říkat své vagíně? Proč nošení podprsenky bolí? Proč se nás všichni ptají, kdy už budeme mít dítě? „ZATRACENĚ TA SE TOHO NEBOJÍ!“ Pomyslela jsem si. Musím ještě vidět kousek obsahu a ten zněl následovně: Kapitola 4 – Jsem feministka! Kapitola 7 – Narazila jsem na sexismus! Kapitola 9 – Jdu na striptýz! Kapitola 12 – Proč mít děti a hned po ní kapitola – 13 proč nemít děti. Tak a je to. Obsah mě utvrdil vtom, že si hodlám knihu hrdě strčit pod paži a vyrazit směrem k paní knihovnici, kde jsem vyčkávala, až mi knihu nasnímá a já můžu s úlovkem vyrazit směrem domů. MOJE RECENZE? Na začátku knihy vám Caitlin povypráví, o svém nezdařilém dětství takže se setkáte s krátkým dějem, který ale později vymizí a vy už čtete jenom a pouze její myšlenky a názory které berou dech. A proč? Jak už jsem řekla, protože ona se toho jednoduše nebojí! Šokuje a překvapuje. Zamilovala jsem si její prostořekost. Nemá zábrany nechat čtenářům nahlédnout do svého soukromí a vtipně popisuje své životní strasti. Je to zábavné a zároveň tak pravdivé, nemá strach psát o něčem, co je pro společnost v dnešní době tabu.Přes divoké dospívání až po práci, striptýzové kluby, lásku, obezitu, nakupování, mateřství – (kde vás mimochodem dokáže přesvědčit o tom, že porod je brána do pekel) až po celebrity, k chirurgickým zákrokům a mnohem dalšímu. Myslíte si, že vám tuhle knihu hodlám vnutit? Ano myslíte správně, protože já tohle právě dělám, neboť lehký feminismus od Moranové ničemu nemůže ublížit ba naopak :) PÁR VĚT Z KNIHY KTERÉ SI NEMOHU ODPUSTIT: „Zhruba v šestnácti jsem dostala nový nápad. Už jsem nechtěla být princezna. Princezny jsou debilní. Teď mě pro změnu nadchli umělci.“ „Pokud srovnám, jaká jsem byla před svým prvním porodem a po něm, jde o téměř naprostou proměnu. Otevření děložního hrdla mi otevřelo „brány vnímání“ mnohem víc než drogy. Upřímně řečeno, extáze mě naučila jedině to, že když se pořádně sjedete, můžete na pódiu tančit na cokoli – i do rytmu toho, jak někdo do mikrofonu neustále opakuje „Budeme zavírat, dámy a pánové.“ „Jednou jsem na festivalu v Glastonbury, když jsem měla vlasy do pasu a obarvené na třešňově červenou, jsem se rozhodla obarvit si na stejný odstín i chloupky v podpaží a v klíně. „Budu rudá od hlavy až ke kundě,“ říkala jsem si vesele, když jsem na sebe patlala tu zářivou barvu. Bohužel se barva za dvě hodiny vypotila, prosakovala tričkem a vypadalo to jako příšerně mokvající ekzém. Ale i tak jsem tenkrát na Glastonbury měla s barvou ještě docela štěstí. Caz si své zrzavé obočí obarvila na černo, v pražícím slunci se ale odstín změnil na temně fialovou. Když zmerčila Thoma Yorka z Radiohead ma místním Green Field a vrhla se na něj, aby mu řekla, jak moc ho zbožňuje, jeho reakce byla poněkud vlažná. „Nikdo nechce slyšet ‚miluju tě‘ od magora s fialovým obočím!“ skučela potom.“
Povím vám, jak jsem se ke knize vlastně dostala :) Když jsem procházela knihovnou a přes hodinu si vybírala knížky z prostředních řad, kde na ně člověk nejlépe vidí a nemusí se napínat nahoru (s mými 156cm to jde fakt těžko) anebo se shýbat dolů, kde to taky není éňo ňůňo jsem byla zoufalá, že jsem zatím nenašla nic, co by mě nadchlo. A najednou! Jsem dostala ten úžasný nápad se alespoň na okamžik sehnout a nebýt tak líná a v tom jsem uviděla ten „klišé“ nápis JAK BÝT ŽENOU. ..ten název zněl fakt dost otřepaně ale zvědavost mi nedovolila knihu nechat v regálu v klidu spočívat. Zadní popis knihy vypadal takhle: Proč se od nás čeká, že budeme vyholené? Měly bychom chodit na botox? Opravdu nás muži vskrytu nenávidí? Jak máme říkat své vagíně? Proč nošení podprsenky bolí? Proč se nás všichni ptají, kdy už budeme mít dítě? „ZATRACENĚ TA SE TOHO NEBOJÍ!“ Pomyslela jsem si. Musím ještě vidět kousek obsahu a ten zněl následovně: Kapitola 4 – Jsem feministka! Kapitola 7 – Narazila jsem na sexismus! Kapitola 9 – Jdu na striptýz! Kapitola 12 – Proč mít děti a hned po ní kapitola – 13 proč nemít děti. Tak a je to. Obsah mě utvrdil vtom, že si hodlám knihu hrdě strčit pod paži a vyrazit směrem k paní knihovnici, kde jsem vyčkávala, až mi knihu nasnímá a já můžu s úlovkem vyrazit směrem domů. MOJE RECENZE? Na začátku knihy vám Caitlin povypráví, o svém nezdařilém dětství takže se setkáte s krátkým dějem, který ale později vymizí a vy už čtete jenom a pouze její myšlenky a názory které berou dech. A proč? Jak už jsem řekla, protože ona se toho jednoduše nebojí! Šokuje a překvapuje. Zamilovala jsem si její prostořekost. Nemá zábrany nechat čtenářům nahlédnout do svého soukromí a vtipně popisuje své životní strasti. Je to zábavné a zároveň tak pravdivé, nemá strach psát o něčem, co je pro společnost v dnešní době tabu.Přes divoké dospívání až po práci, striptýzové kluby, lásku, obezitu, nakupování, mateřství – (kde vás mimochodem dokáže přesvědčit o tom, že porod je brána do pekel) až po celebrity, k chirurgickým zákrokům a mnohem dalšímu. Myslíte si, že vám tuhle knihu hodlám vnutit? Ano myslíte správně, protože já tohle právě dělám, neboť lehký feminismus od Moranové ničemu nemůže ublížit ba naopak :) PÁR VĚT Z KNIHY KTERÉ SI NEMOHU ODPUSTIT: „Zhruba v šestnácti jsem dostala nový nápad. Už jsem nechtěla být princezna. Princezny jsou debilní. Teď mě pro změnu nadchli umělci.“ „Pokud srovnám, jaká jsem byla před svým prvním porodem a po něm, jde o téměř naprostou proměnu. Otevření děložního hrdla mi otevřelo „brány vnímání“ mnohem víc než drogy. Upřímně řečeno, extáze mě naučila jedině to, že když se pořádně sjedete, můžete na pódiu tančit na cokoli – i do rytmu toho, jak někdo do mikrofonu neustále opakuje „Budeme zavírat, dámy a pánové.“ „Jednou jsem na festivalu v Glastonbury, když jsem měla vlasy do pasu a obarvené na třešňově červenou, jsem se rozhodla obarvit si na stejný odstín i chloupky v podpaží a v klíně. „Budu rudá od hlavy až ke kundě,“ říkala jsem si vesele, když jsem na sebe patlala tu zářivou barvu. Bohužel se barva za dvě hodiny vypotila, prosakovala tričkem a vypadalo to jako příšerně mokvající ekzém. Ale i tak jsem tenkrát na Glastonbury měla s barvou ještě docela štěstí. Caz si své zrzavé obočí obarvila na černo, v pražícím slunci se ale odstín změnil na temně fialovou. Když zmerčila Thoma Yorka z Radiohead ma místním Green Field a vrhla se na něj, aby mu řekla, jak moc ho zbožňuje, jeho reakce byla poněkud vlažná. „Nikdo nechce slyšet ‚miluju tě‘ od magora s fialovým obočím!“ skučela potom.“
Komentáře
Okomentovat